Sedím na schodišti a přemýšlím. Přemýšlím o svém dokonalém a úžasném novém příteli. Je prostě nejlepší. Nosí super hadříky, které zvýrazňují jeho dokonale vypracované tělo. Pořád ho mám před očima, když jsme se uviděli poprvé. Bylo to u bazénu. Jen tak ledabyle se opíral o nerezové zábradlí vedle bazénu, po jeho vypracovaném a opáleném těle mu stékaly kapky vody. Naše pohledy se setkaly a jeho uhrančivé oči způsobili, že mě v břiše pošimralo milion motýlů svými křídli. Od té doby stačí na něho pomyslet a jsou tu zpět motýlci a jejich šimravá křídla…

Konec snění

Ze snění mě vytrhuje hlas mé drahé matky. Zlobí se, že místo natírání sedím a zasněně hledím do nikam. Sedím tu totiž se štětečkem a barvou, co tak hrozně páchne a mám natírat. Kéž by mí rodiče měly rozum a zvolily stejné řešení jako u bazénu, byl by konec tomu věčnému natírání schodovým zábranám.